Den za dnem

 Dnes jsme se probudili do bílého rána. Ale už je to pryč. I když chladno je, přestože slunce se snaží svými paprsky to trochu odlehčit.

Včera bylo také slunečno, ale také větrno.
S mužem jsme se rozhodli podívat se do míst, kde bývají bledule.
A byly tam.

To byla neděle 16. 3. a já měla narozeniny. Takže jarní kvítka pro mne jako dárek.
Žádnou jsem si neutrhla, protože je jim lépe tam, kde jsou.
A taky mám doma pugéty ve dvou vázách, protože rodina se u příležitosti mých
narozenin sešla v sobotu.

Jasně, že od snachy nechyběl dort.

Dobrý byl, už není - hosté si po kousku odnesli domů.

Vše proběhlo OK a já jsem tedy zase o rok starší.

Na dveřích mi už visí jarní věneček. 

Ušila jsem povlak na dětský polštářek a prostíráníčko.

Stále je to zbytkové zpracovávání.

Uháčkované čtverečky mi také už velkou dobu ležely ladem,

tak jsem z nich vytvořila polštářek do chatičky prostřední vnučky.

Přečetla jsem knížku Hlubiny, kterou jsem vyhrála u Stáni (veverkoviny)

a knížku o Finsku. Obě se mi líbily, byť je každá tématem jiná.

No a to by pro dnešek mohlo stačit.
Mějte se všichni moc hezky,
užívejte si každého dne.
A moc děkuji za vaše zastavení tady u mne.

Hanka

Proč bysme veselí nebyli ?

 To je název jarní výstavy na naší Dřevěnce.

Ještě mám v paměti výstavu v minulém roce a už nás plakát
zve na výstavu další. Vernisáž jsem prošvihla i když jsem ji v plánu měla.
Prostě jsem zapomněla a když jsem v pátek večer šla do loutkového a viděla jsem ještě rozsvícená okna na Dřevěnce, tak mi to došlo.
Ale co! Nic se nestalo. Prohlédla jsem si všechno pěkně v klidu dnes odpoledne.

Výstava se mi líbí. Působila na mne nepřeplácaně, vzdušně.
Je tam toho tam hodně k vidění i ke čtení. Všechno jsem však nefotila.
Třeba zasklené vitríny s moc pěknými obrázky. Ale nedalo se.
Vyfotila jsem jen jeden a na fotce jsou i moje ruce :-).

A teď nahoru po schodech.....

 .... moje prsty  :-)

Teď do kuchyně ......

Do pokoje s manželskými postelemi.....

A teď přes malou pavlač do království kočárků...

No a to je pro dnešek, moji milí, všechno.

Mějte se hezky !

Hanka

Díky za vaši návštěvu tady u mne.

😊

Osm

 Ani se mi tomu nechce věřit, že už je to 8 - slovy osm roků, co jsem si založila blog.
   Není to hodně, ale není to ani málo.
Hlavní však je, že mne to stále baví, že jsem tady s vámi ráda. 

Takže dnes najíždím do roku devátého :-).

Dnes je třetího března a nevím, zda je ještě tento měsíc označen

jako měsíc knihy. ,,Tenkrát" (já už docela dost pamatuji) to tak bylo.

V poslední době jsem přečetla......

Obě knížky se mi líbily - každá je námětem jiná.

Především jsem byla zvědavá na Kořistí v Kaddafího harému.

Skoro by nechtěl člověk uvěřit tomu, o čem kniha pojednává.

Pomalu, ale jistě začínám laškovat s jarními svátky.

Ale nesedím jenom s háčkem v ruce či u šicího stroje.

S mužem jsme se prošli kolem Mariánského sadu s křížovou cestou v Malých Svatoňovicích.

Mariánský sad byl zbudován Spolkem pro zvelebení poutního místa v roce 1891 podle návrhu architekta Edmunda Chaury z Červeného Kostelce. Kapličky ozdobil obrazy Sedmera radostí Panny Marie akademický malíř Josef Cobl. V roce 1893 byla v sadu vybudována křížová cesta se čtrnácti dřevěnými kříži s vyobrazením jednotlivých zastavení křížové cesty Ježíše Krista.

Vyfotila jsem jen malou ukázku, protože jít sadem nebylo v tento čas

zrovna to pravé ořechové.

Šli jsme cestou, která vede vedle- je to docela do kopce a dá se tak dojít

na rozhlednu Žaltman. My jsme to asi tak v polovině této trasy otočili a dolů scházeli po vybetonované cestě. Bylo to v samém začátku minulého týdne, divila jsem se, že nikde už neleží ani kupička sněhu. Jen kousek cesty jsme prošli rozčvachtaným sněhem. Zrovna tam, kde bych to nepředpokládala.

Ještě jsme se stavili u tzv. Batňáku - tj batňovický rybník, který se nachází

kousek od kostela z mého minulého příspěvku.

Tam byl ještě místy led.

A to je moje vykročení do devátého roku mého blogování.

Mějte se všichni fajn, užívejte každého dne !

Jsem tady s vámi ráda.

Hanka

Díky za vše zastavení .

  

Když je modro

 Když je obloha modrá a sluncem ozářená, tak to láká ven. 
Včera bylo tedy u nás šedivo a docela vlezlo.
Dnes už je to zase lepší, je modro- slunečno jako některé dny předchozí.
Byť mrazivé, ale únor je zimní měsíc, takže z normálu nevybočující.

Na naše náměstí vede šest cest. Já jsem si v týdnu vybrala tu,
ze které je kostel Jakuba většího krásně vidět. 

Využila jsem cesty mého manžela do blízké Rtyně v Podkrkonoší

a sedla si do auta s ním v ruce foťák.

Nic nenamítal udělat zastávku v Batňovicích, abych mohla vyfotit

kostel sv.iBartoloměje, který je veden jako chráněná kulturní památka. 

Okolo kostela je hřbitov, který se může pochlubit moc pěknými náhrobky.

Nefotila jsem.

Ve Rtyni je především dominantní dřevěná zvonice. Vedle ní kostel Jana Křtitele

a kolem opět hřbitov. 

Před bránou je socha svatého Jana Nepomuckého.

Na pár kilometrech můžeme vidět tolik z toho, co sahá hluboko do naší historie. 

A to je ta naše země česká tak malá.

Na zahrádce se mi pomalu, ale jistě klubou první poslové jara-sněženky.

A doma si jaro přivolávám kvítkem koupeným.

U Stáni (blog Veverkoviny) jsem vyhrála knížku Hlubiny. 

Čtu.

V neděli hrajeme pohádku Kašpárek doktorem.

Takže asi tak. 

Hezkou sobotu a pohodovou neděli přeji vám všem.

Moc děkuji za vaši návštěvu na mém blogu.

Hanka