Výzva - stopa

Jako malá jsem žádného domácího

mazlíčka neměla.

Ale díky babičkám a příbuzným

jsem neměla problém říši zvířat poznat.

Ani teď žádného mazlíčka doma nemáme.

Vlastně máme!

Manžel chová králíky.

Ano, ano - to je stopa, která ve mně zůstane.

Nějaký ten rok zpátky jsem vypiplala

dvě králičí miminka, kterým odešla jejich matka a další sourozenci

do králíčího nebe.

3x denně jsem je lžičkou krmila

vlahým ředěným mlékem.

Byli tak malinkatí. Z počátku se k sobě choulili zahrabaní

v seně v krabici, která byla na čas jejich domovem.

Moje péče jim prospívala a tak se jednoho dne stalo,

že jsem přišla za nimi do pokoje a krabice byla prázdná.

Pánové si hopsali vesele po pokoji a rozsévali

svoje bobky .

A potom už museli do králíkárny.

Já vím, nebylo to ode mne hezké, ale já tam s nimi nešla.

Nemohla jsem. Bylo mi smutno.

Tak teď trochu z jiného soudku.

Byla jsem na návštěvě rodiny bratrance

a pobavila jsem se skotačením jejich Parisky a sousedovic kamaráda.

Na mysl mi přicházela slova písniček:

Pojď, ukážu Ti cestu rájem.....

Ach ta láska nebeská.....

O nás dvou už Goethe psal.....

Ty máš kukadla jak zrcadla......

Jestli Ti dva ve mně zanechali stopu to nevím, ale bavila jsem se.

Těch stop z říše živočichů je hodně a hodně.

Každý je vnímáme po svém.

Díváme se, fotíme, malujeme, píšeme, vyřezáváme, tesáme........

Stopy zvířat.

Hanka